0 dní v řadě · 0 bodů

Sloh · 25 min

Úvaha

Jak postavit úvahu: téze, argumenty, protiargumenty a závěr. Druhy argumentů, nejčastější logické chyby a jazyk úvahy.

Lidsky řečeno

Úvaha je přemýšlení nahlas, ale s pravidly. Řekneš, co si myslíš, a hned ukážeš proč. Pak připustíš, co by ti mohl někdo namítnout, a odpovíš na to. Čtenář nemusí s tebou souhlasit. Musí ale poznat, že ses nad tématem opravdu zamyslel a že každé tvrzení má pod sebou důvod.

Co je úvaha

Úvaha je slohový útvar, v němž autor rozvíjí vlastní myšlenku k obecnému tématu (třeba „Má dnes smysl psát rukou?“) a zdůvodňuje ji. Není to vyprávění ani výklad faktů. Je subjektivní, ale ne bez důkazů: názor je tvůj, ale musí být podložený.

Píše se v 1. osobě („myslím si“) nebo neosobně („lze říci“). Obojí je v pořádku, jen text drž jednotně. Přesná formální a obsahová pravidla (rozsah, osnova, hodnocení) určuje škola a zadání, proto je ověř u učitele.

Stavba úvahy

ČástCo v ní je
Úvoduvedení do tématu, vymezení pojmů, téze (tvrzení, které budu hájit)
Jádroargumenty pro tezi, protiargument (námitka) a jeho vyvrácení
Závěrshrnutí, odpověď na otázku, případně myšlenka přesahující téma

Jeden argument má tři kroky: tvrzení, důvod, příklad. „Psaní rukou nás zpomaluje (tvrzení), takže si větu stihneme promyslet (důvod). Babička si píše deník ručně už padesát let (příklad).“

Druhy argumentů

Příklady k tématu „Má dnes smysl psát rukou?“:

DruhUkázka
logickýPsaní rukou zpomaluje, takže si věty musíme víc promyslet.
příkladBabička si píše deník ručně a tvrdí, že na počítači by přestala.
faktickýPodpis na smlouvě se dosud běžně píše rukou.
autoritaOdkaz na konkrétního odborníka nebo ověřený zdroj.
analogieRuční psaní je jako chůze: pomalejší než auto, ale něco z cesty zažijeme.
citovýRukopis nese osobní stopu, kterou písmo z klávesnice nemá.

Nejsilnější bývají argumenty logické a faktické, ověřitelné a použitelné i pro jiné lidi. Osobní zkušenost je dobrý příklad, ale slabý důkaz obecného tvrzení. Citový argument používej opatrně.

Logické chyby

  • Ukvapené zobecnění: z jednoho případu se dělá pravidlo. „Soused nečte a je šťastný, takže číst nemusíme.“
  • Argumentace kruhem: tvrzení se dokazuje tím samým tvrzením. „Rukou se má psát, protože je správné psát rukou.“
  • Apel na většinu: „Všichni už píšou na klávesnici, takže je to lepší.“ Že něco dělá většina, neznamená, že je to správné.
  • Falešná alternativa: tváří se, že existují jen dvě možnosti. „Buď budeme psát jen rukou, nebo jen na počítači.“
  • Útok na osobu: místo argumentu napadnu mluvčího. „Co by o tom mohl vědět někdo, kdo ani neumí psát čitelně?“

Jazyk úvahy

  • Spojovací výrazy vedou čtenáře: protože, proto, z toho plyne, tedy, naopak, na druhou stranu, přesto, nicméně.
  • Opatrné formulace, kde si nejsi jistý: domnívám se, zdá se, lze předpokládat. Obecná tvrzení nezveličuj („všichni“, „nikdy“).
  • Spisovný, myšlenkový jazyk, žádná hovorová slova. Abstraktní pojmy (smysl, svoboda, odpovědnost) vždy vysvětli.
  • Řečnické otázky střídmě. Jedna dobře umístěná vede úvahu, deset za sebou nahradí argumenty.
  • Žádné plané fráze typu „každý ví“ nebo „je jasné“. Co je jasné, to dokaž.

Vzor: úvaha

Má dnes smysl psát rukou?

Naposledy jsem delší text psala ručně před rokem a ruka mě pak bolela celý večer. Přesto si myslím, že psaní rukou smysl má, i když už není nezbytné.

První důvod je, že ruka píše pomalu. Pomalost nás nutí dokončit větu v hlavě dřív, než ji zapíšeme. Na klávesnici můžeme cokoli smazat jedním stiskem a snadno začneme psát dřív, než víme, co chceme říct. Moje babička si píše deník od jednadvaceti let a tvrdí, že kdyby ho psala na počítači, vzdala by to za týden.

Druhý důvod je praktický. Některé věci se rukou píšou běžně dodnes: podpis na smlouvě, poznámka na okraji, vzkaz na lednici. Kdo nezvládne čitelný rukopis, v těchto chvílích ztrácí jistotu.

Čtenář může namítnout, že ruční psaní je zdlouhavé a klávesnice je efektivnější. To je pravda. Seminární práci nebo e-mail bych ručně psát nechtěla. Z toho ale neplyne, že psaní rukou smysl nemá. Plyne z toho jen to, že se hodí k něčemu jinému než klávesnice.

Rukopis tedy neslouží ke spěchu, ale k myšlení. Psát rukou má smysl všude tam, kde nám nejde o rychlost, ale o to, abychom věděli, co říkáme.

Rozbor:

  • Téze je v úvodu (poslední věta). Úvod ji zahajuje osobním postřehem.
  • První argument je logický (pomalost nutí k přemýšlení) a doplněný příkladem (babička).
  • Druhý argument je faktický (podpis, poznámka, vzkaz).
  • Protiargument je uvedený slovy „čtenář může namítnout“ a vyvrácený obratem „to je pravda, ale z toho neplyne“.
  • Závěr se vrací k úvodu a odpovídá na otázku z nadpisu.

Kontrolní seznam:

  • Je téze jasná a dá se vyjádřit jednou větou?
  • Má každý argument tvrzení, důvod a příklad?
  • Je v textu aspoň jeden protiargument a odpověď na něj?
  • Neobsahuje text logickou chybu (zobecnění, kruh, apel)?
  • Odpovídá závěr na otázku z úvodu?
  • Spojují odstavce výrazy jako „proto“, „naopak“, „přesto“?
  • Psal jsem jednotně v 1. osobě, nebo neosobně?

Procvič si

Kvíz

V které části úvahy má stát téze?

Kvíz

Proč do úvahy patří protiargument?

Kvíz

Která věta je argumentace kruhem?

Kvíz

Co je špatně na argumentu „Můj strýc nesportuje a je zdravý, takže sport zdraví nepomáhá“?

Kvíz

Co by měl obsahovat závěr úvahy?

Roztřiď

Logická chyba, nebo použitelný argument?

Kartičky

Kartičky: úvaha